Vasthi


Přejdi na obsah

AKTUALITY

... 3. března 2012
Ještě, že mu o tom nikdo neřekl

Tak uplynul půlrok od našeho výletu do Českých Budějovic. Ano, právě od té doby, kdy se Vasthi naučil, CO JE TO POSTEL. Kokršpaněl je učenlivé plemeno, píše se ve všech moudrých knihách. A je to zatraceně pravda. To je i příčinou toho, proč Vasthi ani po tak dlouhé době nezapomněl, a pravděpodobně už ani nikdy nezapomene, CO JE TO POSTEL. A to je i příčinou toho, proč ložnice vypadá, tak jak vypadá :-)

Pro majitele podobně "učenlivých" pejsků přikládám krátké grafické desatero, tedy spíše čtyřtero (zatím), jak uchovat vlastní postel prostu chlupů, listí, větví, jak uchránit povlečení, polštáře a peřiny před nájezdem čtyř pracek, které vše alespoň trochu mobilní beznadějně zmuchlají, zválejí, rozhrabou a pak zvítězíc nad běsnící peřinovou nestvůrou ji vítězoslavně zalehnou.

Vše bylo výsledkem dlouhého procesu plného bádání a hledání: "Kudy se tam proboha zase dostal!" Vasthi svého nového koníčka provozoval vždy sám, nikým neviděn. Trvalo řadu týdnů, než se podařilo nastavit úroveň mechanického zabezpečení na potřebnou hodnotu. Situace byla dokonce natolik "vážná" :-) že jsme uvažovali o instalaci webové kamery a monitorovacím systému.
Pak ale člověk zvítězil nad kokršpanělem :-) a jednoho dne konečně nebylo zváleno.

Je naivní předpokládat, že se kokršpaněl poučí a vzdá to. Zkusila jsem to. Po čtvrt roce jsem šílenou konstrukci ze sololitových desek odstranila. V pokoji to opět vypadalo jako u lidí. Byl to krásný pohled.
Odpoledne jsem přišla z práce a zrochněná postel a teplý důlek uprostřed peřin jasně diagnostikovaly selhání systému. Kokršpaněl ihned zaznamenal absenci mechanického zabezpečení a situace náležitě využil.

A tak to v ložnici už zase vypadá jako ve skladu hobby marketu :-)








... 20. října 2011
Proč mi o tom nikdo neřekl?


Pátek 14. října vypadal nejdřív jako úplně obyčejný pátek. Panička přišla ve čtyři a šlo se ven na obhlídku rajónu. Tentokrát docela nuda! Žádné nové odpadky. Ale aspoň jsem si protáhl tlapy. Po návratu domů jsem si dal svůj oblíbený gáblík a šel se prochrupnout. Jenže mi bylo divné, že na zemi stojí taška a panička pořád někam chodí a něco nosí, prostě neposedí. No řekněte, copak v tom se dá spát...
Chodila a nosila, až zazvonil mobil. Mobil znám, znám všechny paniččiny mobily, tedy jejich zvuky. Znám dokonce zvuk paniččina mobilu, který už nemá. Uplynulo hodně "ČASU" od té doby. Tomu slovu nerozumím, ale lidé ho používají, když mluví o tom, co bylo. Slovu "BYLO" také nerozumím, ale vím, že to je něco, o čem vím. To, o čem nevím, "BUDE".
Občas ten zvuk slýchám i teď (
reklama na Komerční banku, melodie z filmu Kill Bill - pozn. paničky). Všechny takové zvuky vytrvale hlásím, jsem přece lovecký pes - slídič - a je mou povinností "hlásit". Zajíc nebo mobil...vem to čert. Zdá se mi ale, že panička můj poctivý přístup neoceňuje. Mračí se a cosi říká dost nahlas, dokud neskončím.

Zkrátka tedy mobil zazvonil a v tom se obyčejný pátek změnil na neobyčejný. Panička se začala oblékat. A neuvěřitelné, zazvonilo moje vodítko s obojkem. Udělal jsem radostí několik výskoků s vrutem doprovázených opět hlášením: "No super, jedeeeem. Kam jedem? To je jedno, hlavně že jedeeeem."
No a jelo se. Nastoupil jsem do auta k Jane - to je moje kamarádka border kolie. Jane je dost přísná, trochu se jí bojím, tak raději nedělám nic, co by ji mohlo rozrušit, nebo mne v jejích očích jakkoliv kompromitovat. Svým způsobem mě přitahuje. Ona o tom ale neví. Neřekl jsem jí to.
Užívali jsme si tedy společnou cestu noční krajinou. Jeli jsme dlouho. Neviděl jsem nic, ale spát jsem nemohl. Bylo to tak vzrušující. Mohl bych o něco přijít. Uplynulo nějaké BYLO a auto zastavilo. Byli jsme na místě. Vyhrnul jsem se z auta, abych prověřil situaci. Nic podezřelého. Jen spousta pachů jiných psisek. Nastěhovali jsme se tedy do své boudy a zakrátko se uložili ke spánku. No tedy, řeknu vám, to byla noc. Panička spala ve spacáku a já jsem měl spát vedle ní ve svém drátěném pelíšku.

(Panička: Vasthi byl uložen do kennelky, protože jeho velkou zálibou, ocitne-li se v cizím prostředí, je chodit celou noc po pokoji. Vzhledem k tomu, že podlaha byla z tvrdého PVC, Vasthiho cvakající drápy vydávaly příšerné zvuky.)

Já jsem ale chtěl CHODIT! V pelíšku se chodit nedá. Trpělivě jsem to paničce opakoval, ale ona nereagovala. Dokonce na mě po chvíli káravě houkla. Což mě dost naštvalo, tak jsem se s bručením stočil do klubíčka, že tedy usnu. No ale nešlo mi to, tak jsem znovu začal vysvětlovat paniččce, o co mi jde. Nijak jsem nehlučel, nechtěl jsem vzbudit ostatní. Jen jsem jí to tak tiše kníkavě vykládal.

(Tu noc nespal nikdo. - pozn. paničky)

Ale to už tu bylo ráno a my jsem vyrazili na závodní trať. Tam už to znám. Takových tratí už jsem zažil. Nebudu vám tu vykládat, co se všechno dělo, to se můžete dočíst na
www.flyballteam.websnadno.cz. Jen jsem trochu zklamaný, že jsem nemohl předvést na vlastní tlapy, zač je v Pardubicích perník. Ale prý jindy si to zase užiju.

Po zážitky nabitém dni přišla další noc. Tentokrát jsem se paničkou přestěhovali do jiné boudy. Hm, zřejmě Jane tolik neimponuji a nechtěla se mnou strávit další noc. Nevím.
Přestěhovali jsme se k Jerry a Montymu. Taky border kolie. Ti jsou ještě o moc přísnější, než je Jane, a tak pro jistotu dělám, že vůbec NEJSEM. Zvlášť z Montyho mám nahnáno. Jejich panička Ilča je ale má pod kontrolou. Takže k NIČEMU nedošlo.
Co bylo ale podstatné! Večer, když jsme se zase ukládali k spánku, spatřil jsem podivnou věc. Panička tentokrát spala na posteli a já měl teplý pelíšek z karimatky hned vedle ní. Byl jsem po celém dni a předchozí noci s Jane tak unavený, že mě už CHODIT ani nenapadlo. Navíc jsem se dost bál Montyho. No a tehdy se udála ta podivná věc. Panička Montyho a Jerry také spala na posteli - větší než byla ta paniččina. No a ONI tam LEŽELI s ní. No představte si to. V měkké posteli, těsně vedle paničky... Nedovedl jsem to pochopit. Ani v nejbujnějších snech jsem si to nedokázal představit. A tady jsem to viděl na vlastní oči. Usnul jsem hlubokým spánkem.
Celou noc jsem pobíhal po peřím zasněžených lukách.

Druhý den byl podobný jako ten první. A odpoledne se po dlouhém vyhlašování výsledků jelo domů. (Jane mě vzala k sobě do auta. Tvářila se vcelku neutrálně. Tak snad ta první noc nebyla tak hrozná.)
Nezapomněl jsem se nechat vyfotit, protože beze mne by to pochopitelně nešlo.

Byl to dobrý víkend. Mám rád takové vzrušující akce.

Po návratu domů mi ale stále vrtala hlavou ta poslední noc.
POSTEL!
Měkká teplá postel!
Řekl jsem, že zkusím, o čem to vlastně je. A tak jsem si k paničce jednou v noci vylezl. Hmmm, to vám byla bašta! Už jsem pochopil Jerry a Montyho, proč jim stálo za to tísnit se v posteli, místo toho, aby si pěkně CHODILI. Jak to bylo měkké, a teplé, vonělo to paniččinou, a dalo se do toho zahrabávat. Pěkně jsem si hověl. Ráno, hned jak jsem seznal, že se panička probouzí, hrnul jsem se jí popřát Dobré ráno. Ale co to! Panička nebyla ráda, že mě vidí, a vypoklonkovala mě z postele ven. Drbání a mazlení nastalo, až když jsem byl zase z postele venku.
Hmm! Asi se to tak úplně nesmí. Dobrá.
Ale nedalo mi to, a když panička příští den ráno odešla, vlezl jsem si do postele sám. Zase to bylo táááák příjemné. Pěkně jsem celou postel porochnil a usnul spánkem spravedlivých kokršpanělů.

Takže to je tedy POSTEL!

Proč mi o tom doteď nikdo neřekl....


(Některé
komentáře vyjadřují názory Vasthiho nikoliv paničky. Komentáře nejsou redigovány. Panička neovlivňuje jejich obsah.)



... 21. května 2011
Vasthi se našel


Tak to vidíte... Vasthi se konečně "našel". Vasthi se ostatně "nachází" ve všech aktivitách, které svou povahou vyhovují povaze jeho. Tedy svůj k svému - šílenství k šílenému. Statečně stojí po boku všem border koliím a nenechá se rozhodit tím, že by byl snad pomalejší. To je na flyballu krásné, že šanci mají i ti "pomalí", tedy pomalejší, a zvítězit mohou všichni. Tady jde opravdu jen o to nadšení. A to je smyslem, resp. mělo by být, všech akcí se psy. Prostě pobavit se na všech stranách.
Mnohem víc se dozvíte o nás a o našich flyballových kamarádech na stránkách našeho týmu - www.flyballteam.websnadno.cz



... 27. května 2010
I love flyball!


A tak jsem propadl flajbolu! Totiž pochopitelně "flyballu", říkáme my lingvisti.

Nebudu vám vykládat, co to takový flyball je, to si v dnešní znalostní společnosti snadno zjistíte. Jestli to náááhodou ještě nevíte. Na začátku nás byla pěkná sbírka různých psisek (teriéři různých druhů, kólie různých druhů, labradoři, oříšci, krysaříci, pitbulka a já). Podle mě jsou to ale všechno divná stvoření. Jak mohou bez pořádných uší fungovat. Od toho je to přece flááááájjjjj.... No ale neberme jim nadšení a snahu, ne všem bylo shůry dáno a tak se musí vyrovnat s tím, co mají. Postupem času se vykrystalizovalo zdravé černobílé jádro. Zůstaly všechny border kolie a já. Jsem přesvědčen, že moje role v týmu je nezastupitelná.
("To rozhodně! Ve všech směrech :-)" pozn. paničky)
Řekl bych, že flyball mě naplňuje mnohem víc, než agility. Nebo moji paničku (?) Mám takový plíživý pocit, že panička oceňuje moje výkony víc než v agility. Každopádně je to rychlejší a netřeba se zdržovat nějakým přemýšlením. Tady se prostě valí tam, a pak se valí zpátky. Zpátky už to tedy není taková bašta, ale co se dá dělat, nějak se znovu na začátek dostat musím, a tak běžím. Jasně, že se nebudu už tak hnát, když už mám míček v tlamě. To bych byl bláhový...



... 20. května 2010
Novinka!

Jednoho květnového odpoledne vyrazili jsme na cvičák jako vždycky. Těšil jsem se na tunel, na slalom, no prostě že bude psina jako vždycky. Ale co to! Na cvičák jsme sice přijeli, ale vůbec tam nebyly překážky z dřívek, ale podivné bílé tlusté ohrádky a pak ještě divnější deska s otvory. Zaslechl jsem, že se mluví o jakémsi flajbolu. Neměl jsem potuchy, o čem je řeč. Panička si mne vzala stranou od ostatních psisek a hodila mi míček. Popoběhl jsem a sebral ho. Měla radost. Hodila mi ho podruhé, zase jsem popoběhl a vzal ho do tlamy. Měla radost ještě větší... Usoudil jsem, že smysl onoho počínání tkví v uchopení míčku. "Proč ne!" řekl jsem si, když je za to odměna... Netušil jsem, že panička zkoumá, zda jsem levák nebo pravák. Pak nastala změna. Míček byl usazen do dírky v té dřevěné desce. Deska byla nakloněná a bylo třeba po ní trošičku povyběhnout, abyste dosáhli na míček. Tak jsem to udělal. Panička se mi trochu pletla, ale budiž, každý jsem jednou začínali. Povyběhl jsem, popadl míček a zase seběhl dolů. Opět radost největší. Všichni kolem vyváděli... Pobavilo mě to, musím říct. Když jsem dokončili tyhle prostocviky, přemístili jsme se do druhé části, kde stály ony bílé ohrádky. A světe div se. Ty ohrádky byly k přeskakování. Ale jakáto změna, ony napadaly. Nemohly. Byly pevně přidělané. Ne že bych si předtím dělal hlavu s tím, jestli něco spadne nebo nespadne, ale přeci jen tyhle byly o moc zajímavější. Dalo se přes ně metelit mnohem rychleji a byly nízké. Nebylo to špatné... Ale řeknu vám, jeden se u toho zadýchá....



... 13. května 2010
O tři roky později...


Jak ten čas rychle běží... Mysleli jste, že jsem na Vás zapomněl? Kdepak! Žil jsem a žiju aktivním životem.

Možná si vzpomínáte na moje sportovní začátky - v agility. Jak mi to pěkně šlo, a hlavně to nadšení...
Jen smysl toho sportu jsem viděl asi patrně jinde, než moje panička a všichni ostatní. Jakou já jsem měl radost, když jsem se vřítil do parkuru (někdo říká, že hlava nehlava (?)). Nejdůležitější pochopitelně bylo dobýt rychle tunel, a to nejméně dvakrát. A hned potom slalom. Co tomu stálo v cestě, mě zas až tak netrápilo. Podstatné bylo rychle se dostat... kamkoliv. Možná v tom byl právě ten kámen úrazu. Panička bůhvíproč chtěla, abych se zaobíral všemi těmi zbytečnými věcmi, které mi stály v cestě.
Dobrá, řekl jsem si, dělají to ostatní, budu to dělat také. Skákal jsem tedy přes skočky. Ovšem sebekriticky musím uznat, že ne vždy to vyšlo. Odhad vzdálenosti není moje silná stránka. No ale řekněte sami, kdo to má v té rychlosti ještě řešit. Mám dost práce s nalezením a rychlým dobytím tunelu, než abych se zdržoval jakýmsi dřívky...

Nicméně nadšení mě neopouštělo a rozladění okolostojících nad svými výkony jsem považoval za malichernost lidského pokolení.



... 3. dubna 2007
Naše první závody...


Tak nadešel ten den. Lucka trenérka nám oznámila, že v Nymburce jsou závody.
"Pěkný", já na to, "pojedu se s váma podívat".
"Ne podívat, závodit", vyvedla mě z omylu.

To mě trochu vyděsilo, ale je fakt, že jak jinak si zvyknout na atmosféru, než si závody zkusit na vlastní kůži. A když jsou to navíc neoficiální... není co ztratit. Vasthimu se v poslední době na cvičáku dařilo a dokázal projít celý parkur bez chyby. Samozřejmě naším nově objeveným stylem "Jdu jakoby nic." A tak se vyrazilo. V silném složení Vasthi, Ríša, Dixi, Boa a Jelen. Šumák vše z povzdálí sledoval, maje problém se zádama. I přes drobné půlhodinové zpoždění, jenž jsme nabrali ještě dřív, než jsme vyrazili, se nám podařilo dostat se na místo včas. Moc pěkný cvičák, výborná organizace, super počasí a pohodová atmosféra, no prostě sobota, jak má být.
Abych Vasthiho vybila, potrénovali jsme si skákání, houpačku, házení míčkem, skákání, houpačku, míček, skákání... nicméně, jak uvidíte dál, nebylo to nic platný.

Závody začaly. Nejdřív přišel na řadu Jelen, ten závodil ještě v "miminkách". Běžel pěkně, ale občas nějakou tu skočku minul, zato o to výš vyskakoval kdekoliv a kdykoliv. Pak šel Ríša. Taky poprvé na závodech, smolík začátečník. Vedl si moc dobře, sice ho tři chybičky diskly, ale nevadí, na první pokus to bylo ohromný a panička Lucka 2 zářila jako sluníčko.
A nastupuje Vasthi. Cizí prostředí, barevný překážky, ty hromady psů a lidí kolem zafungovaly naprosto spolehlivě. Byl přesvědčen a pevně rozhodnut, že je třeba být TAM co nejrychleji. Kde? To nikdo neví, a už vůbec ne on, ale hlavní je, že RYCHLE.

Takže. Je posazen na start, kupodivu spořádaně sedí. Do chvíle, než úplně ale úplně tichoučce (aby neměl sebemenší důvod se nějak víc rozrušit) vyslovím první "Vpřed". Vyráží do parkuru jako smyslů zbavený, rozmetává první dvě skočky, kladinu úspěšně míjí, zkouší na ni vylézt v polovině náběhu. Nebude se přece zdržovat vracením se na začátek, musí to stihnout, být TAM včas. Za kladinou boří další skočku, kterou ještě ke všemu skočí obráceně. Do tunelu se myslím trefuje napodruhý, další skočka dole, látkový tunel se žlutou boudičkou ho evidentně překvapuje, má "divnou" barvu, takže taky vedle. Ale běží dál, áčko zvládá, pak otočka o 180 stupnů, první náběh do slalomu - vedle. Druhý pokus už úspěšný, pak skočka - hurááá - nespadla. A na závěr dvě dole :-)
Ale bylo to ohromná sranda. Vasthi se tvářil naprosto sebevědomě, jako kdyby porazil všech 95 soupeřů, všechno je přece v nejlepším pořádku :-)

Zdá se vám Vasthiho první vystoupení jako katastrofa? Ó nikoliv, byla to přece ohromná zábava. Užil si to Vasthi i já a o to přece jde. Takže vzhůru do dalších dobrodružství.
A abych nezapomněla, obě šeltičky Boa a Dixi taky skoro zvítězily :-)



... 6. března 2007
Tak zase o něco větší...


Uplynul nám víc jako půlrok a Vasthi je zase dospělejší. Tedy aspoň na papíře, protože mentálně se to nijak neprojevuje. Snad jen, že s větší zručností dokáže využít sebemenší chvilkové nepozornosti a ukrást ze stolu vše, co je k jídlu - buchty, šlupky od okurek, syrový řízek (ten za chvíli (z)vrátil zase zpátky, ovšem pro člověka k jídlu už nepoužitelný), ale i to co k jídlu na první pohled není - časopis, občanku, tisícovku... Je to zvídavý tvor a rád se seznamuje se vším, co je mu nedosažitelné :-)


Během zimy jsme zjistili, že Vasthi je pro život ve sněhu nepoužitelný. Během chvíle se totálně obalí sněhem a zmrzlými koulemi tak, že jeho následné "rozmražení" ve vaně (jinak to nejde) zabere nejmíň 20 minut. Naštěstí jsme si sněhu zas tak moc neužili, takže se obaluje "jenom" bahnem. Myslím, že by byl silnou konkurencí čisticím vozům technických služeb v produktivitě práce. Nasbírá toho fakt spousty. Jeho radost z pohybu to ale rozhodně neumenšuje :-)

A co agility? Stále pilně trénujeme. No, na závody to teda popravdě zatím nevypadá, ale kvality Vasthi rozhodně má. Kdyby byl nějaký parkur složený ze všech překážek kromě skoček, tak jsme vítězové. Všechno ho hrozně baví, všechno umí, jen ty skočky...
Vypadá to, že nechápe smysl Agility a to ten, že psovod je vždycky kousek před psem a vede ho přes parkur. U nás to vypadá tak, že jsem-li kousek před Vasthim, tak tento se mě snaží dohnat, já teda zrychlím, abych byla kousek před ním, on taky zrychlí, já zrychlím,.. no a ve výsledku se Vasthi řítí zběsilou rychlostí, jen aby mě předehnal a pak už pochopitelně nemá čas zvažovat, že by asi bylo dobrý se odrazit a kde, když chce přeskočit skočku. Výhodou (nebo nevýhodou) je, že je mu úplně jedno, že se praští. Klidně zboří celou skočku i se stojnama a ještě se tomu "chechtá". Zdá se, že si myslí, že smyslem je předhonit psovoda, o soutěžení s jinými psy vůbec neví.

Dalším dospěláckým zážitkem bylo vyšetření dysplazie kyčelních kloubů. Vybrali jsme si Hradec Králové, objednali se a vyrazili. V čekárně jsme se bavili pozorováním ostatních pacientů. Opět se potvrdilo pravidlo, že čím menší pes, tím hysteričtější. Zatímco obrovská doga Tereza se rozvážně procházela po čekárně (na volno !) v naprosté pohodě v dokonalé symbióze se svojí rovněž pohodovou slečnou majitelkou, amkokr a jorkšír hulákali, co mohli.
Přišli jsme na řadu. Vasthi dostal malou narkózu, aby byl vláčný. Po 15 minutách sice trochu vláčný byl, ale ne dost na to, aby nevrtěl ocasem a nezajímal se živě o okolí. Takže mu museli trošičku přidat. Ani přídavek ale nedokázal úplně utlumit jeho radost ze shledání s novými tvory - doktor nedoktor.
Fotky byly udělány a Vasthi odložen do "odpočívárny" na pelíšek. Já jsem mezitím prohlížela snímky a poslouchala výklad pana doktora. Netrvalo dlouho a Vasthi i s narkózou prošel všemi (třemi) místnostmi a neomylně si nás našel. Zřejmě ho odborný výklad zaujal :-)
Pak jsme si 14 dní počkali na výsledek a s radostí si přečetli verdikt 0/0
Hurá!!



... 31. července 2006
Přijeli jsme z tábora...


Vasthi konečně spí... Takže dokud je klid, můžu se s vámi podělit o své zážitky já. Není divu, že chrní. Včera jsme se totiž vrátili z tábora - z Agility soustředění v Čebíně. Akce to byla úžasná. Zprvu jsme pořádně nevěděli, do čeho jdeme, a první chvilky nebyly právě nejlehčí, ale všechno jsme to nakonec zvládli. Dokonce i o to nejteplejší vedro.

Pro Vasthiho to byl týden plný překvapení a vzrušení. No řekněte sami - poprvé pod stanem, poprvé spal venku, tolik psisek kolem, trénink několikrát denně - není to i pro takovýho čerta, jako je můj kokr, velké sousto? Musím ale říct, že se choval téměř vzorně. Pravda, zpočátku jsme měli problémy s pozorností, přivoláním... Holt lovecký pes je lovecký pes. Daleko víc, než nějaké překážky ho zajímaly všechny ty pachy kolem, a když usoudil, že je už moc velké teplo, tak si lehl do tunelu a vytáhněte si mě...

Ale postupně se to zlepšovalo. Na konci tábora byl z Vasthiho nejnadšenější agiliťák ze všech. Jak uviděl parkur, nedal se udržet a hnal se kupředu. Obíhat nebo podlézat překážky už ho ani nenapadlo, ovšem s nadšením jemu vlastním je bezstarostně kosil. Jeho styl a výraz by se dal popsat slovy: "Jóóóó, poběžíííím,... poběžím hrrrrozně rychlééé, budu skáákááááát....!!!!"
Výsledek je ten, že vypuštěn do parkuru doslova vypadne z ruky a šílenou rychlostí se žene vpřed. Ví, že má skákat, tak skáče, ovšem občas úplně jinde, než by měl, takže sem tam něco pokosí. Rezervu má velkou, bez problémů skočku přeskočí, ovšem to soustředění, to je horší :-)

Ale abych mu nekřivdila, ne všechno porazí, úspěšnost rovinek je jedna shozená ze tří. Máme teď nakázáno trénovat jenom rovinky, takže do větších akcí se zatím nepouštíme. Bude to dlouhá práce, ale stojí to za to, rychlost a nadšení má obrovské.

Jo a za odměnu dostává tunel, protože to je bezkonkurenčně jeho nejoblíbenější prostor.



... 4. července 2006
Jak jsem začal sportovat...


Jsem prý moc temperamentní... Říkají to o mně. Nevím proč, nespatřuju nic neobvyklého na tom, že po tříhodinové procházce, plavání, hodinovém tréninku a vítání návštěv mám potřebu ještě honit balónek. Vám to snad nepřipadá normální?
Právě proto, že jsem prý takový divočák, rozhodla moje mamka, že půjdeme na cvičák. Divné místo, myslel jsem si tenkrát. Tenkrát v květnu. Viděl jsem před sebou věci dosud nevídané. Barevné tyčky naležato, barevné tyčky nastojato, lavičku divně vysokou, velikou červenou obludu, která se roztahovala a kroutila (fuj!) ... a houpačku.... copak psi se umí houpat (?)
Nebylo ale zbytí a šli jsme do toho. Hezky pomalu, opatrně. Druhý dojem nebyl už tak hrozný, pobyt na tom divném místě totiž obnášel spoustu pochval a pamlsků. Zakrátko jsem se zorientoval. Největším kamarádem stala se mi právě ta červená obluda. Při každé možné příležitosti jsem jí probíhal. Obluda se nezmohla na odpor.
Horší to bylo s tyčkami. Vodorovné tyčky, přes které jsem měl přeskočit. Nechápal jsem smysl toho počínání. Mnohem jednodušší je přece tu věc obejít nebo podlézt. Tak proč se namáhat?
Ošálili mě ale. Dali mi tu věc za další mou oblíbenou "hračku" - áčko. Nadšeně jsem přešplhal áčko, seběhl, když v tom! Ta věc! Dřív, než jsem se stačit vzpamatovat, byla tam a mně nezbylo, než ji přeskočit. Vůbec jsem si totiž neměl čas promyslet, jak ji obejít.

Dneska už je to úplně jiné. Tyčky hravě zvládám, pravda, jsou zatím níž, než by měly pro mě být, ale teď, když jsem se "rozběhal", to už bude hračka. Ostatní, jako třeba ta divně vysoká lavička (prý kladina), už mi taky nedělá problém. Ze začátku jsem měl ale co dělat, abych tam v rychlosti tlapy poskládal. Pochopil jsem ale, že létat z poloviny kladiny na zem asi není účel toho konání. Pak tu máme ještě ty tyčky nastojato - slalom. Nechápu, proč mě tam moje mamka cpe, když s tím má sama dost velké problémy. Myslím, že by si je měla nejdřív pořádně prosvištět sama, než mi bude motat hlavu.

Ale jinak musím říct, že jsem touhle hrou naprosto nadšený. Při posledním tréninku jsem dokonce přetrhnul vodítko, jak jsem se nemohl dočkat. Jen s pozorností mám velké problémy. Tak moc se těším, že je vůbec problém mě udržet. Hrnu se do všeho jako tank a pak nestihám sledovat ruku paničky :-) Ale říkám si, pořád ještě začínáme, takže by to mělo být už jenom lepší.



... 26. června 2006
Už nejsem žádné štěně...


Už nejsem žádné štěně, řekl bych, že jsem úplně dospělý pes. Aspoň to tak vypadá, veliký jsem už dost, a té síly... Člověci si to tedy nesmyslí, tvrdí o mně, že jsem ještě prdlé štěně, ale podle mého názoru mám už rozumu dost. Už je mi rok a měsíc a je mi všechno jasné. Tak třeba, když potkám nového psího kamaráda, je třeba nejdřív zjistit, jestli je starší, nebo mladší. Bude-li starší, tak úplně nejlíp udělám, když si lehnu na záda. Pak se mi nemůže nic stát. Jo ale na mladšího, na toho si troufnu, toho můžu směle zahnat, kdyby měl zálusk na můj aportek.

Mám několik kamarádů. Moc rád mám Boba. Bob je starší než já, chodí s paničkou a s kočárkem, potkáváme ho téměř každý den. Vždycky k němu radostně běžím, vrtím celým zadkem. Bob mě ale ignoruje :-( Nevím proč, ale moje nadšení naprosto nesdílí. Maximálně mě očichá. Z toho jsem trochu smutný, ale je pravdou, že takových pejsků, kteří neskáčou metr do výšky, když mě vidí, je víc.

Taky mám moc rád žluté psy. Nevím, jestli znáte žluté psy, ale jsou to vesměs veselá stvoření a s některými se dá docela dobře prát, i když jsou mnohem větší než já. Tak třeba Hugo. Hugo je chlupatý žlutý pes a prát se umí opravdu kvalitně. Je mladší, takže ho můžu kdykoliv zpražit a chňapnout, když jeho bodyčeky překročí únosnou míru. Jenže teď se Hugo odstěhoval... Musel, kvůli práci, pánečci tu nemohli sehnat zaměstnání, tak odjeli zkusit štěstí prý až do Brna. Škoda, Hugo byl fajn... jeho slovenští pánečci taky.

Pak je tu ještě Keary. Ten není žlutý. Je černobílý. Je taky mladší, ale zato rychlejší, mnohem rychlejší, takže se s ním honit moc dlouho nevydržím. Jeho psí mamka prý pase nějaké ovce ((?)...zřejmě nějací jiní psi...).
Keary bude jednou zachraňovat lidi. Je asi chytřejší než já, některé věci, co dělá, já neumím. Ale není všem dnům konec...



... 22. března 2006
Jak to všechno začalo...


Tenkrát v teplém pelíšku u mojí psí maminky nás bylo pět. Dvě holky a další dva bráškové. Užili jsme si legrace. Šťastné psí štěnství, co vám mám vyprávět, tolik jsme toho prožili. Každý den byl nový, každý den jsme objevili něco nového. Sluníčkem počínaje až po macešky na terase konče.

Všechno hezké ale jednou skončí. Přišel den, kdy jeden z brášků zmizel. Bylo mi to divné, nezdálo se mi to... Když zmizela sestřička, začal jsem něco tušit. Nedalo se proti tomu ale nic dělat, postupně odešel i druhý bráška a druhá sestřička. Zůstal jsem v pelíšku úplně sám. Ještě štěstí, že tam byla moje psí mamka.

Pak ale, představte si, bylo mi právě 7 týdnů, přišel ten den. Byl jsem zvyklý, že mě berou do ruky, občas někam odnesou, ukážou, prohlídnu si jiné koutky. Zajímalo mě všechno, bylo třeba všechno prozkoumat. Nu a tehdy mě taky odnesli. Odnesli mě do místnosti, ve které seděli i jiní člověci, nikdy předtím jsem je neviděl. No, neviděl, jakoby mi někoho připomínali, ale když jsou štěněti 3 týdny, tak co by si pamatovalo... Zkrátka, donesli mě tam a ti člověci měli radost. Jedna z člověkyň mě vzala do náruče. Nebylo to špatné. Hladila mě, mluvila pomalým klidným hlasem. Nerozumím, co člověci říkají, ale dělalo mi to dobře. Chvíli si všichni dohromady povídali, mávali nějakými papíry, odněkud jsem cítil vůni granulí. Tu mám moc rád :-) Pak mě ta nová člověkyně vzala zase do náruče a vyšli jsme ven.
Venku stálo podivné stvoření. Veliké, lesklé, se čtyřmi tlamami. Protože já se ale hned tak něčeho neleknu, nezastrašilo mě ani tohle. Stvoření nás spolklo a za hrozného řevu se (zjistilo totiž, že se nebojím, a to ho rozzuřilo) dalo do pohybu. Nu řeknu vám, vydrželo zuřit dlouho. Když se konečně uklidnilo, vzala mě člověkyně zase do náruče a vyndala ven.
Spatřil jsem úplně něco jiného, než jsem dosud znal. Všude vysoké domy, těch lesklých zuřících oblud bylo všude spousty, menší obludy honily větší obludy. Hotová džungle. Ale ani to mě nevyděsilo. Prohlížel jsem si novou trávu, nové listy, nevěděl jsem co dřív. A to nebylo všechno, zakrátko jsem měl spatřit i nové dveře, nové podlahy, nové nohy od židlí, a považte, co jsem objevil... Úplně nový pelíšek, s měkkou dekou, se spoustou hraček... a ten pelíšek byl jenom pro mne. Mohl jsem se v něm roztahovat, převalovat z boku na bok, spát na zádech. U pelíšku stály dvě modré misky, které se uměly plnit mými milovanými granulemi, piškoty a mlíčkem. A tehdy mě to napadlo! Byla na mě přece tak hodná, zacházela se mnou jako moje psí mamka, nemohlo to být jinak. Byla to moje nová maminka. A tak začal můj život v novém domově.

Musím říct, že se mi tam brzy začalo líbit. Začátky byly těžší, to ano, asi jsem neměl dělat ty loužičky právě na koberec, vyškrabávat do omítky obrázky, kousat do všeho, co mi přišlo pod tlamu. Ale teď, když už nejsem žádné hloupé mrně, vím, co je nejlepší.
Povím vám ale, že je to zábava. Člověci to nevědí, ale není nic lepšího, než dělat schválnosti, to vám je psina. Co takhle ukrást kapesník, nebo prochrupnout se v peřinách, slupnout venku nějakou dobrotu... Ale vždycky to nevyjde, člověci se zlobí a tak mi nakonec nezbyde, než udělat, co se má, a ne co by mě bavilo :-(

Teď se s vámi na chvíli rozloučím, ale těšte se na další vyprávění o mých dobrodružstvích... :-)
Váš pytel blech



Zpět na obsah | Zpět na hlavní nabídku